Tears stream down on your face

Znáte ten pocit....jakoby část vašeho srdce byla prázdná. Toužila po něčem, co si pamatuje ty chvíle, plné štěstí, bezpečí, lásky, ale nemůže toho dosáhnout znovu. Tolik po tom touží, ale neví, kde to hledat. Všechno v přítomnosti se hroutí, nikdo mu nerozumí. Vypadá to, že pro každého je jen smítko na podlaze. že lidé umí jen posuzovat, soudit a kritizovat. Je schované v prázdné temnotě a jen pomyšlení na to něco říct ho děsí, protože má tolik zkušeností s lidmi, kteří se drží svých dogmat, předsudků, pravidel. A tohle se musí, jinak jsi divnej. A když neděláš tohle, jako bys nebyl.. A když teď zůstaneš tak jsi úplně ztracen. A když nemluvíš...ooo jaká špatnost. Musíš, nesmíš. Nic nevíš, jen to co říkám já je správné. 

Tak jsem si koupila knížku Přestaňte být hodní, buďte sami sebou aneb Jak být s druhými a přitom zůstat sám sebou od Thomase d´Ansembourga. A tento francouzský pán popisuje, že už od malička jsme vedeni k tomu skrývat svoje pocity a potřeby. Když se zlobíme, když jsme šťastní, pamatuju si, jak jsem za to dostala vždycky vynadáno. A dokonce i teď....slyším odevšud a ode všech co bych měla dělat, ale když vyslovím svojí potřebu, jsem hned špatná a nezasloužím si lásku ani pozornost ostatních. A pak už přijde jen strach...a popírání vlastních potřeb. Ale na světě jsme jen jednou a jediné co bychom opravdu měli je starat se hlavně sami o sebe a o své potřeby a svůj pocit štěstí, protože co jiného je důležitější????

A tak srdce cítí štěstí jen z minulosti, z těch pár krásných vzpomínek. U něj v náručí, teplo, bezpečí, láska, klid, teplé světlo, pozornost, radost....doteky...

Ale minulost se nevrátí...a tak přicházejí slzy....a bolí to tolik to tlačí a tíží...

A srdce vkládá naději do těchto pocitů, nikomu a ničemu jinému už nevěří a ví, že musí zkoušet dál, ale neví jak a bojí se...těch druhých, sebe...